Petice Zrušme komunisty

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (254 | 58%)
Seznam S-Rank
PageRank
Compete Rank
JyxoRank
Alexa Rank


TOPlist

Cikáni a Rómové-historie

CCC.jpg
Historie a původ Cikánů – Romů

Datum jejich příchodu do Evropy není možné přesně určit, protože se jednotlivé skupiny Romů rozptylovaly po Evropě nezávisle na sobě. V dobových kronikách existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích. Náhle se asi ve 14. století začalo potulovat a putovat z místa na místo společenství lidí, které se od ostatních obyvatel lišilo tmavší kůží, oblečením, osobitým způsobem života, vlastním, zcela nesrozumitelným jazykem, temperamentem a neochotou podřizovat se tlaku většinového obyvatelstva.
Středověcí učenci si proto kladli otázky, kdo jsou Cikáni, odkud do Evropy přišli.
Nejrozšířenější názor na původ Romů byl, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. V mnoha zemích je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu – např. Gypsies (v angličtině) - ale ve skutečnosti jsou tato jména patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evěropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněžích Athiganoi - Atsiganos, z čehož vznikla další skupina pojmenování – např. Cigáni (ve slovanských jazycích).
První krok k odpovědi na otázku, kdo jsou Romové, učinil náhodou v roce 1763 maďarský student teologie Štefan Váli, který se v Holansku v Leydenu setkal s několika Indy - Malabary, kteří tam byli na studiích medicíny. Váliho zaujala jejich podobnost s Romy, které dobře znal ze svého maďarského domova. Nezůstal jen u vnějšího dojmu a zapsal si víc než tisíc malabarských slov, která po návratu porrovnal s cikánštinou.
Většina oborníků je toho názoru, že Cikáni patřili k nejspodnější kastě. tzv. nedotknutelných. Příslušnost k této kastě by vysvětlovala i důvod, proč Cikáni začali Indii od 8. století opouštět. Je možné, že Romy z Indie vyhnala i častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, nebo se chtěli vymanit z přísně rozdělené indické kastovní společnosti a hledat nová "odbytiště" pro své výrobky a služby.
O indickém původu svědčí nejen jazyk, ale i překvapivá podobnost některých zvyků, podobná společenská struktura, výběr povolání, stejná technologie zpracování kovů aj. Romskou historii mohli nejpřesněji vypátrat lingvisté podle vývoje romských dialektů.
Dle názoru historiků Romové postupovali z Indie v závislosti na geografických podmínkách přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka, kde se velká část Romů zastavila a setrvala asi tři století (12.-15. století). Tato doba jim pomohla v první orientaci v nové kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s mongolskou a tureckou expanzí pokračovali přes Malou Asii a Balkán, nějakou dobu asi pobyli v Řecku, o čemž svědčí četná řecká slova v romštině, a dále postupovali údolím Dunaje do střední Evropy. Jiná větev přešla Arménii, Kavkaz, později Rusko a dosáhla až Skandinávie. V 15. století byli již Romové rozptýleni po celé Evropě, Anglii a Skotsko z toho nevyjímaje.
Zpočátku tito lidé budili zvědavost. Evropské obyvatelstvo bylo tedy zpočátku ke kočovníkům shovívavé, přijímalo je jako kajícné křesťanské poutníky, za které se vydávali. K městům se blížili v dlouhých karavanách, někteří pěšky, jiní na koních, s vozy plnými zavazadel, žen a dětí. Střední Evropa si ještě dobře pamatovala tatarské nájezdy a Romové, kteří si byli dobře vědomi své podobnosti s Tatary, se představovali jako mírumilovní lidé a dobří křesťané.
Někde Romy dokonce vítali, protože přinášeli nové technologie zpracování železa a kovů a přicházeli - alespoň podle svých výpovědí - od Božího hrobu. Středověký člověk, který setrvával na jednom místě, chápal mimo jiné putování jako formu oběti, pokání. Proto považoval i lid, který stále putuje, za kajícníky. Tyto představy Romové podpořili vlastními legendami. Snažili se obyvatele středověkých měst přesvědčit, že svým putováním musí činit pokání za hříchy svých otců, kteří odmítli přijmout Pannu Marii s Ježíškem, když utíkali před Herodesem do Egypta. Další všeobecně rozšířenou legendou bylo ospravedlnění kočovného života jako trest za to, že zapřeli křesťanství, a sedm let musí tuto zradu odpykávat neustálým putováním z místa na místo.
V Evropě se ocitli Cikáni ve zvláštní situaci, protože jejich normy nebyly v souladu s normativním a hodnotovým systémem okolního většinového obyvatelstva. Proto prý je pro Cikány dodnes těžké nalézt kompromis, podle kterých norem se chovat. Cikáni žili v uzavřených skupinách a odstup majoritních společností ještě posílil. Většinová společnost byla a zůstává pro Cikány cizí skupinou, která je v minulosti odmítala, a proto se k ní bez rozpaků chovají jako k "nevlastním", které není ostudné všelijak podvádět a různě "zkoušet."

Nejstarší historie Cikánů na našem území

Cikáni nemají žádnou psanou historii a tak bylo nutné pátrat v kronikách. Ne vždy se jedná o úplné, natož objektivní a nezaujaté zprávy. Dozvídáme se především o tom, jak Cikány vnímala majoritní společnost. Za první zmínku o Cikánech na území Čech se považuje kapitola z Dalimolovy kroniky "O Kartasiech pohanských.Tehdy utíkal před mongloským vojskem v tlupách lid, kterému bylo dáno jméno kartasi a to jest cikáni. Zda se však skutečně jednalo o Romy, zůstává dodnes otevřenou otázkou.
Další sporná zmínka o přítomnosti Cikánů na našem území pochází z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, která je datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i "Cikán, černý, Ondřejóv pacholek. Neví se, zda se nejednalo pouze o přezdívku či vlastní jméno. Na území dnešního Slovenska se první zmínka datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi v soupisu statků uvedl, že se v "okolních lesech, patřících rodině Marisássových, potulují Cikáni". Posledním diskutovaným údajem o přítomnosti Romů na našem území je úryvek z kroniky obsažené později v Palackého Starých letopisech českých, kde je u roku 1416 poznámka: "toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidí mámili".
Za jistý lze pokládat až rok 1417, kdy naším územím prošla skupina, jejíž cesta byla poměrně podrobně zmapována i v ostatních zemích, jimiž procházela. V jejím čele stál "král" Sindel a "vévodové" Panuel, Michal a Ondřej. V roce 1417 se tato více než tříset členná skupina vydala od Budína do Košic a dále pak přes Levice jižním Slovenskem do Bratislavy, kde se rozdělila. Stejně jako ostatní se i tato skupina cestou prokazovala ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé přijetí.
Podobný glejt vystavil 17. dubna 1423 císař římský a král český Zikmund Lucemburský na Spišském hradě vojvodovi Ladislavovi. Glejty zaručovaly předákům jednotlivých skupin na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi a zaručovaly jim ochranu na dalších cestách:
Tento glejt si přinesli s sebou
Romové až do Francie, a protože byl vydaný v Čechách (La Boheme)
a českým králem (le roi de Boheme), francouzský lid pojmenoval nově
příchozí podle země, ze které přišli, tedy les Bohemiens,
obyvatelé Čech.
Od poloviny šestnáctého století se však postoj vůči Romům mění i na našich územích. Katolická církev začala poukazovat, že se chování Cikánů příliš neshoduje s křesťastvím. Roku 1427 Cikány pařížský arcibiskup exkomunikoval z církve. Zatímco na německém území se protiromské vyhlášky objevovaly již na konci patnáctého století, ze záznamů našich kronikářů a z knih počtů vyplývá, že jim byly peněžité dary na našem území poskytovány přinejmensším ještě v roce 1596.
Proticikánské nálady se však začaly stupňovat po založení požáru v Praze roku 1541 z jehož založení byli podezříváni právě Cikáni. Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, jímž nakazoval, aby Cikáni byli vypovězeni ze země. Přesto zde však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních krajích, neboť Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně obnovovat. Leopold I. (1657-1705) v roce 1688 Cikány ze svého území vypověděl a v roce 1697 je prohlásil za psance. Cikáni mohli být kdykoli beztrestně zatčeni, pokud byli zadrženi, čekal je trest smrti a jejich ženy byly zprvu trestány uříznutím ucha a později se trest smrti vztáhl i na ně. Josef I. roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením Romů, kteří neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí. Císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání a trestání Romů, ale i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc.
I přesto se však na Moravě Cikáni usazovali, protože feudálové (např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a mnozí další) poskytovali rodinám některých kovářů povolení k pobytu a dovolovali jim tak usadit se na svých panstvích. Rodiny nadaných hudebníků zase pro změnu usazovali na svých panstvích hudby milovní uherští feudálové.
fxds.jpg
CCG.jpg
Od Marie Terezie do 1.světové války
Za vlády Marie Terezie (1740-1780) se některá panství pokusila o poněkud vstřícnější postoj vůči Cikánům. Tzv. regulovaní cikáni dostávali povolení k pobytu, nicméně jejich další pohyb na daném území podléhal přísné kontrole. Označení "cikáni" bylo nahrazeno jazykovou inovací "novosedláci" (Neubauern) či "novomaďaři" (Új-Magyar).
V osvícenském přístupu pokračoval i syn Marie Terezie, císař Josef II. (1780-1790), který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek. V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle dislokačních plánů do osmnácti moravských a dvou slezských obcí. V druhé polovině 18. století se řada cikánských rodin začala usazovat více méně dobrovolně.
Dochované údaje z jednotlivých částí Moravy dokládají, že se romské usedlosti v první polovině 19. století rychle rozrůstaly, nezřídka v absolutních počtech členů až na dvojnásobek. Kovářství, hudebnictví a jiná tradiční romská povolání záhy nestačila uživit všechny romské rodiny a mnozí Romové se proto postupně začali věnovat dalším zdrojům obživy: nádenické či sezónní práci pro gádže. Odvěká izolace se tak začala postupně prolamovat a Romové začali přivykat majoritní společnosti. Své domky nicméně pod tlakem okolí stavěli obvykle mimo hlavní zástavbu a při mnohých městech tak rostly tzv. cikánské tábory.
Ze soupisů z území dnešního Slovenska vyplývá, že Romové se zde usadili ještě dříve než v Čechách. Mimo území Moravy se však i nadále většina Romů držela polokočovného života: většinou cestovali ve vozech či maringotkách a živili se prodejem vlastních výrobků a drobnými krádežemi. Jiní Romové s malým ziskem prodávali po domech dříve nakoupené zboží a někteří se živili zvláštními službami, jako např. drátováním kuchyňského nádobí, broušením nožů, atd.
Hontianský proces z roku 1782, za vraždy a lidožroutství bylo popraveno 40 Romů. Pozdější vyšetřování prokázalo, že z údajně zavražděných nikdo nechybí a přiznání bylo na Romech vynuceno mučením.
Výnos vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888 zakázalo potulku a ty, jež nařízení neuposlechnou, nařídilo postrkem dopravit zpět tam, kam domovsky příslušeli.
Před první světovou válkou byli téměř všichni romští dospělí negramotní.
Cikáni v První republice
Cikáni byli za první republiky oficiálně uznáni za svébytnou národnostní menšinu. Československo vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce a státní úřady jim nadále věnovaly mimořádnou pozornost. Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927 přijetím zákona č. 117 o potulných Cikánech, ke kterému o necelý rok později přibyla i prováděcí nařízení,čímž praktická stránka "řešení cikánské otázky" nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádně vedené evidenci Romů, resp. soupisům všech kočovníků mezi něž se počítali I Romové polousedlí (tedy ti, kteří se přes zimu zdržovali na stálém místě, nicméně během sezóny cestovali za prací). K prvnímu soupisu došlo za asistence četnictva a policie v období mezi červnem 1928 a srpnem 1929. Téměř čtyřiceti tisicům Romů starších čtrnácti let, kteří byli zaevidováni, byla následně vystavena "cikánská legitimace". Pokud se na výzvu státních orgánů k šetření nedostavili, hrozily jim nejrůznější tresty, ať již zabavení určité části majetku nebo odejmutí průkazu. Cikánské legitimace (.knížka, která obsahuje na první straně evidenční číslo cikána, jméno a státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace, případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem, zabraňujícím falšování a výměnu legitimací. Pak jest v legitimaci ještě deset oddělení pro popis cikánských dětí. Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřdní četnické pátrací oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl dotyčný cikán podroben soupisovému řízení, aby legitimaci ověřil a vydal), které byli povinni při sobě neustále nosit a na požádání státních úřadů se jimi prokazovat. Kočovní Romové museli žádat o kočovnický list i cikánské legitimace."
Ke konci třicátých let se do Československa uchýlila řada romských rodin, které prchaly z nacistického Německa a okupovaného Rakouska. Na sklonku roku 1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra svým oběžníkem všem podřízeným úřadům, aby Romy vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla určena dvouměsíční lhůta. Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů, zřízených v souladu s nařízeními vlády z března a dubna téhož roku: Romové z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské.
Podle evidenčních soupisů, které násilné usazení provázely, se na území protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc Romů. Téměř totožný počet potvrdil i další soupis ze srpna 1942, během nějž byli Romové okamžitě děleni do dvou skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinými příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní Romové byli "pouze" varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci, bude s nimi naloženo stejně.
Nacistická genocida Cikánů v Protektorátu Čechy a Morava
Po obsazení zbytku Československa 15. 3. 1939 vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. V tomto státním útvaru se pod řízení okupačních orgánů dostávaly také jednotlivé složky státní správy.
Před příchodem nacistů byl typický xenofobní (tj. zaměřený proti určitému stylu života, např. proti kočování) přístup státu vůči Romům vyjádřený v zákoně č.117/27 Sb. o potulných cikánech. Československé úřady (četnictvo) měly již před okupací evidenci o tzv. potulných cikánech. Po příchodu nacistů se začal uplatňovat postup založený na rasovém základě.
Od roku 1940 bylo Romům zakázáno kočovat a bylo jim nařízeno usadit se buď v domovské obci, nebo v místě posledního pobytu. Četnickým stanicím byl svěřen dohled nad nově usazenými Romy, kterým bylo zakázáno vzdalovat se z místa pobytu.
Vláda již před vznikem protektorátu schválila nařízení o kárných pracovních táborech, ve kterých měli být internováni muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat také o romské muže. Kárné pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, ale Romové tvořili pouze několik procent z internovaných.
Od roku 1942 vešla v platnost protektorátní protiromská opatření, jež byla kopií říšskoněmeckých předpisů. V březnu 1942 bylo vydáno protektorátní vládou nařízení "o preventivním potírání zločinnosti" (v Německu platilo již od roku 1937). Na jeho základě bylo deportováno několik set protektorátních Romů označených za tzv. asociály do koncentračního tábora Osvětim I.
V červenci 1942 bylo vydáno nařízení o potírání cikánského zlořádu (v Německu platilo od roku 1938) a dne 2. 8. 1942 byl proveden soupis všech "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Do soupisu prováděného českým četnictvem pod dohledem německé kriminální policie bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence. Část z nich byla okamžitě po soupisu uvězněna v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 - květen 1943) celkem 1 308 osob. Přicházely celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl přeplněn. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů (327 osob). Tábor byl pod správou českých četníků. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi.
V cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 - srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku táborových podmínek zemřelo 207 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 vězňů.
V prosinci 1942 vydal šéf německé policie a SS Heinrich Himmler výnos o deportacích Romů do koncentračního tábora v Osvětimi II.-Birkenau. Podle původního plánu měli být nejprve deportováni vězni protektorátních cikánských táborů, to se ale neuskutečnilo, neboť vypukla tyfová epidemie. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie. Mezi hlavní kritéria patřila barva pleti. Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi 4 870 Romů z protektorátu. Po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo 583 bývalých romských vězňů.
Pronásledování Romů v protektorátu se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou etap. Do roku 1942 vycházela protiromská opatření z prvorepublikové praxe (xenofobní přístup). Od roku 1942 se prováděla na území protektorátu otevřeně rasová politika nacistů. Intenzitu a způsob pronásledování protektorátních Romů je možné označit slovem holocaust.
Petr Lhotka, Muzeum romské kultury
Cikánský tábor byl v Osvětimi zřízen v roce 1943 a nacházel se v úseku BIIe tábora Osvětim II - Březinka (Auschwitz II - Birkenau). V táborové evidenci bylo zachyceno 20 923 osob. Vězňové byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. Romové v cikánském táboře rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengele. Jedinou nadějí na přežití byl transport do jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s postupující frontou, kdy byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu.
Většina Romů deportovaných do Osvětimi a jiných táborů z Protektorátu Čechy a Morava své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit, jisté je, že do českých zemí se po válce vrátilo 583 bývalých romských vězňů. Tak byla jako celek zlikvidována skupina českých Romů, do níž řadíme i Romy žijící na Moravě.
Celkově věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z různých zemí.
Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000 - 500 000 osob.
CIGI.jpg
Po druhé světové válce
Krátce po válce se odhady počtu Romů na území dnešní ČR pohybují řádově mezi 600 a 1000. Nicméně první poválečný soupis ministerstva vnitra, k němuž došlo v druhé polovině roku 1947, vykazuje již celkový počet 101 190, z čehož plných 16 752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84 438 na Slovensko. Izolace romských osad na Slovensku způsobila, že stěhování za prací do Čech mnozí vnímali jako jediné možné východisko. Odchod práceschopných mužů do pohraničních měst a severních Čech, které dobře placení náboráři líčili jako "zemi zaslíbenou", se záhy odrazil i v romském písňovém folkloru. Vláda rychlé osidlování pohraničí podporovala a nové pracovní síly vítala. Vzájemná nedůvěra však přetrvávala i nadále. Řada Romů v této době žila "polokočovným" způsobem.
V padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s "cikánskou otázkou" vypořádat. Cikáni jsou vnímáni jako problém, a navíc problém sociální. Za jediný účinný prostředek řešení této neuspokojivé situace se pokládá asimilace, tj. přizpůsobení Romů k obrazu "řádných občanů", přizpůsobení hodnotám a normám většinové společnosti.
V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. V §1 se praví: "Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany:" Ve třetím paragrafu: "Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta."
Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří skutečně po Československém území v té době kočovali.
V případě skutečně kočovných Romů, ponejvíce olašských, probíhalo usazení radikálnmi metodami: policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy i střílela koně. Mnozí Romové se rozhodli i nadále setrvat v maringotkách, jiní se odstěhovali do bytů, které jim stát poskytl. Právě z této doby pocházejí známé stížnosti na jejich "asociální" chování: Romové vynášejí z bytů sporáky a vaří na nich venku před domy, přičemž v nich zatápějí vším, co lze z bytu odnést. Mnohým čechům se příčilo, jak lehce Romové k bytům přišli..
V roce 1965 byl usnesením UV KSČ a vlády ČSSR zřízen Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jejímž hlavním úkolem bylo zapojit do pracovního procesu všechny práceschopné Cikány, zničit romské osady a rozptýlit či přesídlit jejich obyvatele. V žádné obci tak například nesměl počet Romů převýšit pět procent. Rozptyl měl zároveň vyřešit nezaměstnanost mnohých Romů z především východního Slovenska. Vládní snahy o "rozptyl obyvatel cikánského původu" (vládní usnesení č. 502 z roku 1965) se s velkými úspěchy nesetkaly: boření východoslovenských osad a rozmísťování jejich obyvatel po území republiky nutně vyžadovalo, aby stát takto "rozptýleným" zajistil práci a především ubytování.
Na základě bezhlavých úsudků jsou Romové 70 a 80 letech hromadně stěhováváni do určitých oblastí bez ohledu na interetnické rozdíly mezi rodinami, bez ohledu na jejich zvyky a neposledně pak proti jejich vlastnímu přání (např. často uváděné sídliště Chánov, kam byli sestěhováni Romové s poddolovaného Mostu). Většina romských dětí je přeřazována do zvláštních škol..
Cikáni po roce 1989
S příchodem změn, jež přinesl rok 1989 i Romové odmítají být pasivním objektem "všestranné péče", zakládají politické strany a hnutí. V prvních polistopadových volbách se pak zástupci Romské občanské iniciativy na kandidátkách OF dostávají do parlamentu. S postupným rozvojem občanské společnosti ministerstvo vnitra záhy registruje desítky romských občanských sdružení, které svoji práci zaměřují především na vzdělání a rozvoj kultury a začínají vycházet první romská periodika.
Z legislativních opatření nově vzniklé ČR se pak Romů nejvíce dotkl zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství, který vstoupil v platnost ke dni rozpadu federace. Z většiny Romů na území ČR se tak ze dne na den stávají cizinci. Narozdíl od ostatních však většina Romů nebyla s to splnit podmínky zákona, projít byrokratickým řízením a provést včas volbu občanství. Občanství ČR se tak k dnešnímu dni nepodařilo nabýt tisícům dospělých Romů, jejich rodinným příslušníkům a stovkám romských dětí v zařízeních náhradní rodinné péče. Postavení nelegálních cizinců je dále kriminalizuje.
S přechodem k tržní ekonomice se často nekvalifikovaní Romové znovu dostávají na okraj společnosti. Nezaměstnanost Romů dosahuje díky jejich nedostatečnému vzdělání až 75%, v některých lokalitách ČR 95%.
Usazování Romů
Drastické tresty v první polovině 18. století se ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovaly bez jakékoliv alternativy. Dochované výslechy dopadených Romů ukazují, že mnoho z nich se narodilo v Království českém a tuto zemi považovali za svůj domov. Navíc pronásledování zintenzivnilo pohyb romských skupin, které se postavením mimo zákon staly prakticky nekontrolovatelnými ze strany stále více centralizovaného státního aparátu.
Kromě pronásledovaných Romů se na počátku 18. století objevili na Moravě tzv. tolerovaní Romové. Zvláště aktivní v tomto ohledu byly šlechtické rody Kouniců a Lichtensteinů na jihovýchodní Moravě. Již před rokem 1698 přišla na uherskobrodské panství hraběte Dominika Ondřeje Kounice rodina romského kováře Štěpána Daniela. V roce 1783 potom žilo v okolí Uherského Brodu a Uherského Ostrohu podle provedeného soupisu celkem 99 Romů ve 23 rodinách. Typická romská příjmení na Moravě byla Daniel, Ištván, Malík a Holomek. Na tyto Romy se nevztahovala represivní nařízení s výjimkou asimilačních (měli zapovězeno používat romštinu a typický romský oblek).
V souvislosti s budováním osvícenského absolutismu, zosobněného v českých zemích Marií Terezií a Josefem II., došlo v posledním dvacetiletí 18. století k pokusu o úředně nařízené usazení Romů. Marie Terezie zprvu pokračovala v tvrdé represivní protiromské politice. V roce 1749 nařídila habsburská panovnice vyhoštění Romů a represe pokračovaly až do roku 1761. O nový přístup k Romům se pokusila Marie Terezie na konci své vlády. V roce 1773 vzniklo nařízení, že se z Romů mají stát rolníci. Její nástupce Josef II. v roce 1784 přikázal usazování Romů na majetku tzv. náboženského fondu. Pokus probíhal především v tehdejších Uhrách (v českých zemích pouze na Moravě). Cílem byla asimilace Romů a jejich přeměna v rolníky. V rámci přijatých opatření měly být jednotlivé romské rodiny usídleny ve vsích, kde je tamní obyvatelstvo nemělo nazývat jako dosud Cikáni, ale raději noví Maďaři nebo noví sedláci. Takto usazení Romové měli být přejmenováni, aby se zbavili typických romských příjmení. Dále měli noví usedlíci zakázáno užívat romštinu a nesměli používat tradiční romský oděv. Děti mezi sedmým a dvanáctým rokem věku měly být dávány na převýchovu do neromských rodin. Tato nařízení se prováděla především v Uhrách a v českých zemí se týkala částečně jen Moravy. V Čechách se obdobné snahy neprojevily vůbec. Na Moravě tímto způsobem vzniklo romské osídlení v Bohusoudově na Jihlavsku a v Oslavanech u Brna.
Důležitějším než josefinský pokus o usazení Romů se staly spontánní pokusy některých romských rodin usadit se v jednotlivých obcích. Romové byli v průběhu 19. století trestáni především pro porušování nařízení týkajících se tuláctví a potulky. Základním romským problémem se stávala otázka domovské příslušnosti. Snahy o spontánní usazování se datují v jednotlivých místech jihovýchodní Moravy do poloviny 19. století i přes odpor místních obyvatel a z něho vyplývající pogromy na "nežádoucí" nové usedlíky. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě, byl krajově omezen. Největší romské osady vznikly v Brně-Černovicích, Strážnici, Oslavanech, Bojkovicích, Luhačovicích a ve Svatobořicích. Napomáhalo tomu především sousedství jižní Moravy se Slovenskem, kde již žila stabilizovaná a usazená romská komunita. V Čechách k usazování Romů nedocházelo.

Na počátku 20. století tak žila část Romů v českých zemích usazeně, především v osadách na Moravě (asi tisíc osob), a část kočovala, hlavně v Čechách (několik set osob).
chanov.jpg
Romské organizace
S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k otevřeným projevům emancipačního hnutí mezi Romy. V listopadu schválilo ministerstvo vnitra stanovy celorepublikového Svazu Cikánů-Romů. Koncem května 1969 se konal ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů (SCR), na kterém zazněl také požadavek, aby došlo k přiměřenému zastoupení Romů ve volených i výkonných orgánech moci. Svazu předsedal Miloslav Holomek, k jeho dalším významným představitelům patřili vojenský prokurátor Tomáš Holomek, Antonín a Bartoloměj Danielovi a Zikmund Vagai. Do roku 1972 narostl stav organizace přibližně na 8 500 členů, na veřejnost působil SCR časopisem Romský list (Romano lil).
Tato první významnější romská organizace v Československu však fungovala pouze čtyři roky. I když vůči normalizačnímu režimu vystupovala většinou loajálně, došlo v roce 1973 k jejímu rozpuštění pro finanční nesrovnalosti hospodářských sdružení Butiker a Nevodrom, propojených se SCR. . K jeho zrušení přispělo také Memorandum, v němž Romové požadovali politický statut a včlenění jazykových a etnických práv do ústavy
Po roce 1973 žádná další romská organizace v Československu nepůsobila. Někteří bývalí představitelé Svazu či jejich potomci se nadále angažovali, ovšem už jen jako jednotlivci.
Teprve v průběhu roku 1986 se zformovala skupina romských osobností, která se obrátila na Ústřední výbor KSČ s žádostí o schůzku, na níž by se diskutovalo jak řešit problémy Romů. O rok později tito romští aktivisté začali vytvářet přípravný výbor Svazu Romů v ČSSR.
Současné Romské organizace
Athinganoi, o. s. nabízí mladým Romům možnost sdružovat se a společnými projekty vytvářet lepší podmínky pro kvalitnější vzdělání Romů a jejich úspěšnou integraci do společnosti. Athinganoi byla založena v roce 1999. Sdružuje převážně romské studenty a absolventy středních a vysokých škol. www.athinganoi.cz
Centrum Elim svou činností vyplňuje mezery ve stávající nabídce. Nabízí využití volného času dětí, mládeže i dospělých, nabízí anonymní a bezplatnou psychologickou pomoc se zaměřením na pomoc obětem domácího násilí, přičemž k dispozici je také akutní krizové ubytování pro tyto oběti. www.elimopava.cz
Občanské sdružení Cikne Čhave, založeno v roce 2004, rozvíjí své aktivity pro děti, mládež a dospělé Romy. Hlavní důraz je kladen na vzdělávání a preventivní aktivity směrem k romské komunitě. Jednou z osvědčených forem ochrany dětí před nežádoucími jevy je nabídka nejrůznějších činností, kterou právě sdružení Cikne Čhave provozuje. Snahou je, aby se děti a mládež dostaly ven z Prahy a trávily volný čas v přírodě, seznamovaly se s okolními památkami a hlavně získaly návyky, kde se dá smysluplně trávit volný čas, působit na děti ve smyslu prevence. www.ciknechave.webzdarma.cz
Český západ působí v romské komunitě v Dobré Vodě u Toužimi od roku 2002. Nabízí nebo zprostředkovává zaměstnání, pořádá vzdělávací programy, organizuje volnočasové aktivity pro děti i dospělé nebo poskytuje sociální služby. Přímo v sídle sdružení funguje také textilní dílna, kde pracují romské ženy z Dobré Vody. www.cesky-zapad.cz
Občanské sdružení Demokratická aliance Romů vzniklo v březnu 1998 z Občanského sdružení Romů ve Valašském Meziříčí. DAR (zkratka DAR znamená v romském jazyce Strach) si klade za cíl zvýšit politickou, ekonomickou, společenskou a kulturní úroveň Romů, jejich vzdělanost. Od vlády a státních orgánů regionálních žádá zajištění bezpečnosti všech občanů s ohledem na současnou situaci a vytváření podmínek pro lepší začlenění Romů ve společnosti. DAR chce být nejen reprezentantem Romů, ale i prostředníkem při uplatňování všech opatření a jednání s jinými orgány
Drom, romské středisko je příspěvkovou organizací zřízenou Statutárním městem Brno - městskou částí Brno-sever. Hlavním posláním je poskytovat sociální služby, zmírňovat rizika sociálního vyloučení a napomáhat zlepšení životní situace osob ohrožených sociálním vyloučením prostřednictvím nabídky sociálních služeb a dalších aktivit. www.drom.cz
Občanské sdružení IQ Roma servis vzniklo v roce 1997 jako nestátní nezisková organizace založená na principu nestrannosti, nezávislosti, otevřenosti a nediskriminace. V roce 2003 se organizace z původní dobrovolné organizace založené zejména na aktivitě vlastních členů začala nově profilovat do dnešní plně profesionální neziskové organizace. Ve své činnosti se zaměřujeme na mapování a analýzu potřeb a zdrojů místních sociálně-vyloučených romských komunit a na vytváření podmínek a příležitostí k podpoře a zvyšování občanských, sociálních, ekonomických, vzdělávacích a pracovních příležitostí a úspěchů romských a analogicky potřebných jednotlivců a rodin. www.iqrs.cz
Občanské sdružení Lačhe Čhave se snaží řešit sociální a drogovou problematiku a to především v rámci volnočasových aktivit nejen pro děti z Prahy 4 Nuslí, Michle. Cílem je příprava a realizace preventivního programů pro romskou komunitu. Aktivity se soustředí na nízkoprahové zařízení pro romské děti a mládež o.s. Lačhe Čhave, víkendové výjezdy, letní tábor a cílem se řešit i sociální problémy v romské komunitě. www.lache-chave.cz
Občanské sdružení Lacholav spolupracuje se Zvláštní školou v Karviné - Novém Městě, zajišťuje volnočasové aktivity pro romské děti. Ve své činnosti se zabývá také sociálně-právní problematikou v oblasti řešení bytové otázky Romů v Karviné. www.lacholav.wz.cz
Romské občanské sdružení MIRET se zabývá podporou tvůrčích a kulturních aktivit romské minoritní skupiny. Bylo založeno v roce 1998. Jedním z hlavních cílů organizace je napomáhat romské minoritě v integraci do společenského života v ČR a naopak majoritní skupině obyvatel ČR umožnit a pomoci porozumět Rómům a otevřít se jim. Miret podporuje mladé romské umělce, děti a mládež, jejich vzdělání jak obecné, jazykové, tak i hudební, dále soustavně podporuje jejich kreativitu, udržuje jejich aktivní tvorbu a vytváří tak podmínky, aby mohli pokračovat ve svém poslání a uchovali své vlastní tradice. www.miret.cz
Muzea romské kultury bylo založeno v roce 1991 z iniciativy romských intelektuálů jako nevládní nezisková organizace. Téměř deset let své existence muzeum fungovalo v provizorních prostorách. Na konci roku 2000 se přestěhovalo do nově opravené pětipodlažní budovy. Od roku 2005 se Muzeum romské kultury stalo státní příspěvkovou organizací. Muzeum se od počátku snažilo především budovat sbírkové fondy, dokumentující kulturu a dějiny Romů. Dnes spravuje fondy tradičních řemesel a profesí, typů obydlí, vybavení interiéru, oděvu a šperku, výtvarného umění, písemného materiálu, plakátů a pozvánek, audio, foto a videodokumentace, knihovny, ohlasů kultury Romů v kultuře majoritní a sebedokumentace muzea. Kromě stálé expozice nabízí muzeum široké veřejnosti celou škálu krátkodobých výstav. Dále pořádá řadu jiných veřejných akcí – přednášky, dny otevřených dveří, slavnostní křty knih a hudebních nosičů (nejen) vlastní produkce, videoprojekce, přehlídky z fondu textilu aj. www.rommuz.cz
Obecně prospěšná společnost Nová škola je nevládní, nezisková organizace, která od roku 1996 podporuje vzdělávání menšin, především Romů, dospělých i dětí po celé republice. Nová škola vytváří podmínky pro rovné příležitosti, prostřednictvím svých projektů, školení, seminářů a konferencí. Svými aktivitami se snaží zlepšovat komunikaci mezi většinovou společností a menšinami a vytvářet a prosazovat postupy ve vzdělávání, které posilují občanskou a multikulturní společnost. www.novaskola.org
V roce 1992 byla organizace založena jako Nadace Mosty, od roku 1996 nese název Občanské sdružení R-Mosty. Sdružení se zabývá podporou Romů v oblastech vzdělávání, přístupu k zaměstnání a možnostem seberealizace. Posláním občanského sdružení R-Mosty je nabídnout smysluplné naplnění a využití volného času dětem a mládeži a pomoc sociálně vyloučené romské komunitě v hlavním městě Praze včetně poskytování konzultačních a poradenských služeb. www.r-mosty.cz
Sborník Romano džaniben vychází od roku 1994 a je jediným odborným periodikem v ČR, který se této činnosti systematicky věnuje. Základním cílem sborníku je přinášet podložené a odborně fundované informace z oblasti romské kultury v nejširším slova smyslu. Kromě odborných článků a statí přináší sborník portréty významných nebo výrazných romských osobností a umělců, romistů či odborníků z příbuzných oborů, otiskuje důležité či zajímavé historické dokumenty a dokumentární či umělecké fotografie. www.dzaniben.cz
Sdružení ROMEA je dobrovolným, nevládním, neziskovým sdružením občanů a právnických osob, které spojuje podpora boje proti rasismu, rozvíjení dodržování lidských práv, napomáhání k rozvoji demokracie a tolerance ve společnosti. Základním posláním je sdružovat zejména mladé občany romské a české národnosti, kteří chtějí pomáhat romskému a českému národu ke zlepšení jejich vzájemného soužití. Hlavní činnosti sdružení jsou propagační a popularizační činnost, vydávání tiskovin (časopisů), šíření informací prostřednictvím elektronických médií (internet, televize, rozhlas), pořádání výstav a dalších odpovídajících akcí k danému tématu. Romea organizuje i vzdělávací akce (přednášky, semináře, krátkodobé kurzy, školení); zabývá se informační činností, vyhledáváním a shromažďováním informací týkajících se Romů. Romea spolupracuje s orgány státní správy a samosprávy, napomáhá k lepšímu soužití majoritní společnosti a Romů; spolupracuje s romskými organizacemi v ČR i v zahraničí a usiluje o zapojení do mezinárodních nevládních struktur zabývajících se romskou problematikou. www.romea.cz
Romenstudio Mikulov bylo založeno v r. 2004. Jedním z cílu sdružení je přimět děti a mládež romské národnosti k aktivnímu využívání volného času a více je zapojit do kulturního dění ve městě. Romenstudio má k dispozici prostory včetně nezbytného technického zázemí.
Romodrom je občanské sdružení, které se zabývá prosazováním práv a integrací osob ohrožených sociálním vyloučením. Posláním sdružení je šířit občansko-právní povědomí, s důrazem na práva a svobody individuálního občana a na práva menšin s cílem dosáhnout rovnoprávného zacházení ze strany většiny. Mezi další aktivity patří podpora vzdělávání ve všech jeho oblastech; vydávání nezávislých publikací a časopisů, medializace naší činnosti; podpora kulturně uměleckých aktivit. www.romodrom.cz
Romské Občanské Sdružení - Karlovy Vary (dále jen ROS-KV) je organizací, která se dlouhodobě podílí na realizaci politiky pro romské etnikum a to v rámci celého Karlovarského kraje. V současné době se zaměřuje zejména na realizaci projektů podporujících vzdělanost u Romů v Karlovarském kraji. Nedílnou součástí práce ROS-KV je i práce Občanské porady, která je členem Asociace občanských poraden ČR a práce pracovníků Terénní sociální práce. www.roskv.org
Občanské sdružení Salinger vzniklo v roce 1997 s cílem poskytovat mladým lidem podporu v začleňování do společnosti, hájit jejich oprávněné zájmy. V rámci prevence sociálně nežádoucích jevů u dětí a mládeže rozvíjí volnočasové aktivity pro mladé lidi z rizikového prostředí; dětem a mládeži poskytuje pomoc při zvládání obtížných životních situací; poskytuje poradenství pro děti a jejich rodiče; realizuje vzdělávací programy pro mládež, rodiče a pedagogy. www.salinger.cz
Sdružení Dženo je právním nástupcem Nadace Dženo. Dženo si klade za cíl sdružovat zejména občany romské národnosti, snaží se podporovat regionální romské organizace, a to jak ve směru předávání zkušeností, tak v pomoci při organizování regionálních akcí. K dalším aktivitám sdružení patří podpora vzdělávání mladých Romů včetně poskytování či zprostředkování stipendií nadaným romským žákům a studentům, prohlubování profesionálních znalostí místních romských aktivistů. Sdružení Dženo se chce výrazným způsobem angažovat především v oblasti médií, proto se zabývá monitoringem tisku, shromažďuje veškeré dostupné informace o Romech, vydává měsíčník Amaro Gendalos a poskytuje informační servis na webových stránkách www.dzeno.cz. www.dzeno.cz
Občanské sdružení „Sdružení Rómů Severní Moravy“ je zřizovatelem kulturního zařízení „Romské kulturní a společenské centrum“, které zahájilo svoji činnost v roce 2003. Toto ojedinělé kulturní zařízení je základem pro kulturní, vzdělávací a společenské aktivity neziskových národnostních uskupení nejen ve městě Karviná, ale i v celém Moravskoslezském kraji. Smyslem činnosti „Centra“ je systematická prezentace romské kultury a kultury ostatních menšinových národnostních skupin v nejširším smyslu slova, a tímto chce projekt podnítit zájem Romů o jejich vlastní tradice, zvýšit jejich sebevědomí a dát jim zažít, že mají co pozitivního nabídnout a motivovat je k tvůrčím aktivitám. www.romcentrum.karvina.info
Občanské sdružení Slovo 21 bylo založeno v roce 1999, v současné době realizuje projekty vzdělávací, kulturní, mediální, projekty týkající se zvyšování veřejné informovanosti ad., především romské projekty a projekty týkající se integrace cizinců žijících v České republice. Základními cíli sdružení jsou zejména boj proti rasismu a xenofobii, ochrana lidských práv, budování tolerance vůči minoritám, podpora vzdělávání a integrace menšin. Jsme organizace otevřená novým myšlenkám a iniciativám, spolupracujeme se státními i nevládními organizacemi a institucemi z České republiky a zahraničí. www.slovo21.cz
Společenství Romů na Moravě, o. p. s. zaměřuje své aktivity na integraci Romů do společnosti v různých oblastech života a na snižování jejich sociálního vyloučení. Svou činností rovněž podporuje romskou emancipaci a dialog na všech úrovních společnosti. Realizované projekty probíhají zejména na území Moravy a Slezska. www.srnm.cz
Občanské sdružení Společně – Jekhetane, o. s. usiluje o rovné šance pro romskou menšinu v majoritní společnosti, prostřednictvím poskytování sociálních služeb a jiných doprovodných aktivit v rámci Moravskoslezského kraje. www.jekhetane.cz
Romské občanské sdružení Velká Ohrada bylo založeno v roce 1995.Vzniku sdružení Velká Ohrada předcházela činnost a spolupráce romských poradců na projektu „Soužití spoluobčanů Prahy 5 a Prahy 13“. Za dobu své existence vzbudilo především zájem skupiny aktivistů a to jak romských, tak i neromských. Ve své činnosti se zaměřuje na sociálně právní poradenství, vzdělávání a přednáškovou činnosti a pořádání volnočasových aktivit, provozuje denní klub pro děti a mládež. www.velkaohrada.cz
Občanské sdružení Vzájemné soužití je nevládní nezisková organizace, která působí v Ostravě od záplav v roce 1997. Snaží se vytvářet přátelské platformy mezi romskou a neromskou komunitou. Metodou komunitní práce se pokouší zlepšit sociální a životní podmínky chudých a potřebných rodin. Činnost sdružení se soustřeďuje na oblast humanitární, vzdělávací, lidská práva, poskytování sociálního a právního poradenství, problematiku bydlení, zaměstnanosti, řešení konfliktů a vyjednávání.. www.vzajemnesouziti.cz
Darja Pardubice
Komunitní centrum Chanov
Liberecké romské sdružení
Městská romská rada Pardubice
Náš svět Praha 5
Palestra Praha 2
Romské centrum v Hodoníně
Romské integrační centrum Chodov
Romské křesťanské vzdělávací sdružení Daj Romaňi - Matice romská Praha Řepy
Sdružení pro ochranu práv a svobod Pardubice
Sdružení Romano jasnila Trnice
Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje
Sdružení Romů a národnostních menšin v Hodoníně
Svaz Romů v Břeclavi
Jistě existuje spousta dalších romských organizací, které vzniknou, seberou příspěvek a zase zmizí. Mimo organizace existuje i řada Tuzemských i zahraničních GRANTŮ (např.Sorosova nadace) na podporu vzdělání, umění, vědy romských studentů.
DDD.jpg

Administrátorem stránek je Radek Sedláček (nickname Kmotr Drobek), Chcete-li zde publikovat své příspěvky, tak je laskavě posílejte na emailovou adresu stránek Politikmann.

Tyto stránky dodržují právní předpisy o ochraně osobních údajů a autorský zákon. Nebudou zveřejňovány anonymní příspěvky, nebo příspěvky s vulgárním, nebo rasistickým obsahem.
Stránky a jejich obsah je určen jen pro osobní využití. Bez předchozího písemného souhlasu je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce jakéhokoli materiálu nebo části materiálu zveřejněného na stránkách POLITIKMANN, a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS zpráv a včetně zahrnutí těchto materiálů nebo jejich části do rámců či překopírování do vnitropodnikové či jiné privátní sítě a včetně uchovávání v jakýchkoli databázích.
Copyright © Politikmann a RASgraf



Opište prosím kontrolní kód "6413"
Tyto stránky na systému Webgarden zhotovila RASgraf Klatovy http://radeksedlacek.mypage.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one