Kmotr Drobek, 17.4.2010 (Zdroj: Martin Štěpánek MPSV, Odbor sociálního pojištění, Nadja Fehimovič)

Historické kořeny důchodového

pojištění

·         První pokusy o nějaký důchodový systém - 17. stol. (1673) - pojištění námořníků

proti stáří (Francie - Colbert).

·         Institucionalizace a položení základních kamenů důchodového pojištění - konec 19. stol (1889) -pojištění pro případ invalidity a stáří (Německo - Bismarck, Rakousko-Uhersko - Taafe).

·         Definitivní ukotvení „moderních" důchodových

systémů - po II. svět. válce. Formulace základních

směrů - Bismarck x Beveridge (40 léta 20. stol.).

Čistá mzda versus výše penze

Při porovnávání průměrného důchodu a průměrné čisté mzdy musíme být velice opatrní, protože průměrnou penzi má přibližně 50% občanů, kdežto průměrnou mzdu ani ne 30 % občanů. Je to kvůli tomu, že výše průměrné mzdy dosahovaná např. v České republice je velmi ovlivněna extrémně vysokými mzdami manažerů, právníků, ředitelů velkých podniků a pod., díky jejichž vysokým mzdám je vyšší i průměrná mzda, na kterou potom mnoho občanů ani nedosáhne.

Důchodový věk

Ve vyspělých zemích věta se neustále prodlužuje střední délka života a porodnost klesá. Důsledkem je stárnutí obyvatelstva. Nyní je méně než každý šestý Evropan starší 65 let Změny v parametrech penzijních systémů jsou tak nutné.

• ve Velké Británii je důchodový věk v současnosti 65 let pro muže a 60 let pro ženy, dochází však k postupnému zvyšování důchodového věku a v roce 2020 budou ženy odcházet do důchodu rovněž v 65 letech, v roce 2024 bude důchodový věk činit 66 let, v roce 2034 bude činit 67 let a v roce 2044 bude dokonce 68 let
• v Norsku je důchodový věk 67 let pro muže i ženy
• na Islandu je důchodový věk činí 67 let pro muže i ženy
• v Dánsku je důchodový 65 let, postupně se však zvyšuje na 67 let od roku 2024 pro muže i ženy
• v Německu činí důchodový věk v současnosti 65 let pro muže i ženy, dochází však k postupnému zvyšování na 67 let, bude platit pro muže i ženy narozené v roce 1964 a později
• v USA je důchodový věk 66 let pro muže i ženy, postupně se však zvyšuje na 67 let  

Předčasný odchod do důchodu

S prodlužováním důchodového věku se zvyšuje počet osob odcházejících do předčasného důchodu, i když je nižší než kdyby odešel do klastického starobního důchodu. Evropané si raději během svého aktivního života vytvoří vlastní úspory, které jsou pro mnohé z nich vyšší než státní penze a odcházejí do předčasného důchodu.

·         V Česku je v současnosti umožněno odejít do předčasného důchodu tři roky před dovršením důchodového věku, při splnění podmínky 25 let pojištění. Předčasný důchod je u nás krácený za každých započatých 90 dní o 0,9 %. Při odchodu do důchodu o tři roky je tak penze krácena o 10,8 %.

·         Ve Francii je možné odejít do předčasného důchodu již v 55 letech. Penze je za každý rok krácena o 7 %

·         Ve Španělsku je možné odejít do předčasného důchodu v 61 letech. Penze je za každý rok krácena o 6,8 %.

·         V Portugalsku je možné odejít do předčasného důchodu v 55 letech, ale penze je za každý rok odchodu do penze dříve kráceno a 4,5 %.

Doba pojištění
Doba pojištění je doba, kdy občan odvádí sociální pojištění. Ze zákona existuje i náhradní doba pojištění, kdy občan neodvádí pojistné a přesto je tato doba započítána jako doba pojištění pro důchodové účely (např. rodičovská dovolená…).

V Česku se musí splnit podmínka 25 let pojištění, aby občan při dosažení důchodového věku měl nárok na starobní důchod. Potřebná doba pojištění se postupně zvyšuje tak, aby v roce 2018 musel občan splnit podmínku 35 let pojištění. Jestliže nebude tato podmínka splněna, nebude mít občan nárok na starobní důchod a bude odkázán na sociální dávky (které jsou výrazně nižší).

Ve většině zemích musí občané splnit podmínku 40 let pojištění. V Nizozemí nebo Belgii dokonce 45 let pojištění.

Dobrovolné spoření

Ve Velké Británii, USA, Irsku, Novém Zélandu nebo Japonsku dosahuje státní penze z průběžného systému cca. 40 % čistého příjmu dosahovaného před odchodem do důchodu u občana pobírající celý život průměrnou mzdu. V těchto zemích je vlastní spoření nutností a tento trend se přesouvá do všech vyspělých zemích.

Výsledná penze se tedy skládá většinou ze tří částí:

• Státní penze z průběžného penzijního systému. Tento tzv."První pilíř", který hraje všude důležitou roli, se těší největší přízni ve státech s Bismarckskou tradicí. Občan dostává penzi od státu. Část sociálního pojištění (nebo daně) z hrubé mzdy dosahované v produktivním věku jde na účet státu. Je tedy částečně zachován průběžný způsob financování penzí (pay-as-you-go), kdy všichni pracující občané se podílejí na výplatě penze současným důchodcům.
• Penze z povinného spoření v penzijních fondech. „Druhý pilíř" je důležitý pouze v státech s Beveridgskou tradicí. Občan dostává penzi od vybraného penzijního fondu, který se podílí na povinném důchodovém systému. Z hrubé mzdy dosahované v produktivním věku  jde určitá procentní část sociálního pojištění na účet vybrané společnosti, která jej spravuje a vybrané finanční prostředky zhodnocuje.
• Z dobrovolného spoření. Jedná se opříjem od různých finančních společností, kde si občan dobrovolně spořil (např. investováním do akcií či formou penzijního připojištění). Právě dobrovolné spoření na penzi je v různé míře podporováno v mnoha zemích. V Česku je finančně podporováno penzijní připojištění (ať už státním příspěvkem nebo možností snížení daňového základu o zaplacené částky penzijního připojištění).

Příjmy z dobrovolného spoření jsou dokonce nejdůležitějším příjmem občanů v důchodu v USA, Velké Británii, Irsku, ale i v Nizozemí nebo Dánsku.

Nejdříve si na vlastní penzi začínají spořit Britové, v průměru již ve 28 letech.

Vyspělé státy uplatňují podporu dobrovolného spoření:

• státním příspěvkem při splnění zákonných podmínek. (v Česku u penzijního připojištění)
• možností snížit si daňový základ o zaplacené částky na podporovaném produktu (v Česku u penzijního připojištění i u životního pojištění).

Důchodové systémy v Evropě

V Evropě existuje několik důchodových systémů, z níchž nejčastější jsou tyto tři:

1.      Bismarkův - v centrální části,

2.      Beveridgeův - na severu

3.      model vyskytující se v státech na východě Evropy.

Bismarck svůj systém sociální jistoty představil v osmdesátých letech devatenáctého století. Měl zabezpečit důchody všem pracujícím, kteří odváděli příspěvky. Dávky měly zabezpečit stejný životní standard jako v období aktivního života, byla ale stanovena horní hranice. Tento model inspiroval penzijní systémy většiny členů EU. Také ovlivnil státy centrální a východní Evropy. Největším nedostatkem Bismarkova modelu je absence solidarity, tj. nedostatek penzí pro segment populace, který neměl žádné příjmy ze zaměstnání nebo vlastní majetek.

Beveridge obhajoval jiný přístup. Stát měl ručit minimální penzi obyvatelstvu bez rozdílu. Tato metoda byla více či méně přijata Velkou Británii, Skandinávskými státy a Holandskem. Hlavní nevýhoda Beveridgova systému je v pevné minimální úrovni univerzální penze. Pro většinu lidí systém neposkytuje srovnatelný životní standard, který měli v průběhu života. Z tohoto důvodu hrál důležitou roli rozvoj doplňovacích systémů. Beveridge poznamenal, že stát má poskytnout chléb, ale lidé si musí koupit máslo.

I přes různé modifikace, dva hlavní modely sociální ochrany nadále ovlivňují Evropský kontinent. V severní Evropě doplňkové financování stále hraje důležitou roli, zatímco v centrální části Evropy, penze závisí na systémech typu pay-as-you-go (PAYG). Jedná se o model, kdy ekonomický aktivní obyvatele platí příspěvky, ze kterých jsou následně vypláceny důchody.

Střední Evropa

(Polsko, ČR, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko)

Střední Evropa je v současnosti v

transformaci důchodových systémů

rozdělena jednak na země provádějící

systémovou změnu části financování

(Polsko, Maďarsko, Slovensko), a

potom země, jejichž důchodová reforma

probíhá pomocí parametrických úprav

(Česká republika, Slovinsko).

Západní Evropa

Důchodové systémy ve vyspělých

zemích v Západní Evropě stojí před

podobnými problémy, manévrovací

prostor pro změny je relativně užší.

Jsou volena řešení odlišná od

některých států Střední a Východní

Evropy (a Latinské Ameriky).

V zemích, které si chtějí udržet „zdravý" důchodový systém, dochází k těmto změnám:

• zvyšování důchodového věku tak, aby odrážel zvyšující se průměrnou délku života (jak nyní, tak v budoucnu),
• znevýhodňování předčasného důchodu tak, aby byli občané motivováni pracovat až do důchodového věku,
• zvýhodňování pozdějšího odchodu do penze tak, aby občané, kterým to jejich zdravotní stav umožňuje, pracovali déle, než je důchodový věk,
• zvyšování potřebného počtu let pojištění a parametrů důchodu postupně tak, aby státní penze postupně klesala,
• zvyšování úlohy dobrovolného spoření, kdy občané ve vyspělých zemích jsou podporováni k vlastnímu spoření na penzi (např. slevou na dani…)

Nejvyšší průměrná penze je v Nizozemí, Švédsku a Dánsku

V současné době se průměrná penze v patnácti původních zemích Evropské unie pohybuje okolo 65 % čistého měsíčního příjmu občana (v Česku okolo 54 %). Nejvyšší penze jsou potom Nizozemí, Švédsku a Dánsku (okolo 80 % předchozího výdělku) a Německu, Rakousku a Lucembursku (přes 70 % předchozího výdělku). Nejnižší penze jsou v Irsku, Portugalsku a Řecku (dosahují obdobné úrovně jako v Česku). Téměř všechny důchody nejsou zdaněny a jsou vypláceny již „čisté".

Nejlepší důchodový systém je v Nizozemí

V Nizozemí se chodí do penze od 65 let. Muži i ženy stejně. Nárok na plný důchod má ovšem jen ten, kdo odpracuje 40 let a v systému solidárního pojištění musí být dokonce 45 let. U nás stačí platit do důchodového systému pětadvacet let. Počet vychovaných dětí nebo doba strávená na rodičovské už v Holandsku nehraje roli. Odcházet do penze předčasně tam není zvykem, zákony tuto možnost významně omezují mimo jiné finančně. Významně se krátí penze.
„Kdo v době odchodu do penze neměl odpracovaná léta, tomu se adekvátně krátí i penze Jinak si však holandští senioři nemají příliš nač stěžovat. Jejich země je štědrá, patří spolu se Španělskem a Rakouskem k těm, které vyplácejí nejvyšší důchody - v poměru k platu dělají 88 % (v Česku je to 54 %). Nizozemí tak spolu s Lucemburskem patří v Evropě k zemím, kde mají důchodci nejvyšší životní standart. V Nizozemí si jen málo tamních penzistů k penzi přivydělává a jen velmi málo lidí také pracuje déle než musí. Důvodem je, že důchod, který by dostali pozdějším odchodem je prakticky stejný. Neplatí tu to co v ČR, že se penze s pozdějším odchodem do důchodu zvyšuje.

V zemi je běžné, že si každý důchodce spoří celý život část mzdy na důchod, dobrovolně, nikdo jim to nenařizuje. Funguje tu i systém zaměstnaneckého spoření na penzi, kdy lidem přispívá zaměstnavatel a odečítá si tuto částku z daní, jako u nás.

Průměrná výše státního důchodu v Holandsku je tak sice v přepočtu na koruny „jen" patnáct tisíc korun, ale k těm je třeba připočíst jednou tolik a u mnohých i více - právě tolik dělají příjmy z dalších penzijních fondů, kam si lidé celoživotně spořili.
Peníze v penzi potřebují Holanďané doma především na bydlení a také na zdravotní péči. V Nizozemí jde totiž do zdravotnictví jen 70 procent veřejných financí, což je v Česku, kde stát platí 90 procent, jen těžko představitelné.
Jak člověk vejde k doktorovi, už platí. Taky v lékárně si podobně jako je to v Česku doplácí Holanďané na léky.

Po nedávné zdravotnické reformě doplácí každý důchodce u lékaře jinak a má také jiný systém prohlídek. Záleží na tom, u jaké zdravotní pojišťovny je pojištěn, jaký tu má program a zda je třeba chronicky nemocný. Ale i na tom, kde bydlí - jestli ve městě či na vesnici.
Zdravotnictví tady totiž funguje tak, že každý obyvatel země, dokud vydělává, platí nejen zdravotní pojištění do solidárního systému státu, ale část jeho peněz jde i konkrétní zdravotní pojišťovně, kterou si sám vybral a jejíž program péče mu vyhovuje.

Proč právě nizozemský penzijní systém?

• V systému jsou velmi dobře zapojeni zaměstnavatelé
• občané přistupují k zabezpečení na penzi velmi svědomitě, díky čemuž je životní úroveň penzistů v Nizozemí jedna z nejvyšší na světě,
• více než 90 % zaměstnanců soukromých penzijních plánů (stejně tak ve Švédsku), větší podíl krytí mezi zaměstnanci zvyšuje pravděpodobnost, že celkové je systém dlouhodobě udržitelný, snižuje se totiž závislost na státní penzi,
• majetek v soukromých důchodovým systémech dosahuje v Nizozemí více než 150 % HDP, čím vyšší majetek soukromých fondů, tím větší jistota ekonomiky plnit tyto platby v budoucnosti,
• státní penze je nižší a nezatěžuje tolik státní rozpočet
• občané jsou daňovými úlevami motivování k vlastnímu zabezpečení,
• vysoké úspory domácností v ekonomice, životní úroveň penzistů tak není tolik závislá na výši státní penze.

Porovnat důchodové systémy ve světě se pokusila ve své studii společnost Mercer. Výsledkem je sestavení indexu hodnotícího přiměřenost, udržitelnost a integritu penzijního systému. Čím vyšší hodnotu Melbourne Mercer Global Penzion Index má, tím je důchodový systém dané země lepší (možnosti od 0 do 100).

Nizozemský systém dosáhl nejvyšší hodnoty. Za ním těsně následuje Austrálie, Švédsko a Kanada. Tyto čtyři systémy vychází ze srovnání podstatně lépe než důchodové systémy v ve Velké Británii, USA, Chile a Singapuru. Austrálie má dobře fungující tří-pilířový systém. Stejně tak Kanada má dobře integrovaný důchodový systém, ve kterém je zapojen veřejný i soukromý sektor. Švédsko je na dobré cestě přechodu od pay-as-you-go systému k plně příspěvkově definovanému systému.

Který důchodový systém je nejlepší?

Zdroj: Melbourne Mercer Pension Global Index

Ve všech vyspělých zemích světa je pro občany více příjmů v důchodovém věku nutností. Státní penze je tak pouze jedním z těchto příjmů. Význam vlastního spoření se ještě zvýší.

Čím dřív začneme spořit, tím lépe. Občan, který začne pravidelně měsíčně odkládat 500 Kč již ve 25 letech, na tom bude vlivem složeného úrokování v 65 letech nesrovnatelně lépe (při 4% úrokové sazbě bude mít 584 tis. Kč) než občan, který začne odkládat ve 45 letech 1 000 Kč (při 4% úrokové sazbě bude mít 366 tis. Kč). Nominálně přitom odloží oba stejně - 240 tis. Kč). 

ZÁVĚRY

·         Mylné vidění státního a soukromého jako neslučitelné - opak je pravdou, mělo by jít o vzájemné doplňování a obohacování.

·         Reforma je trvalý, kontinuální, evoluční proces. Nesvědčí jí prudké, unáhlené změny.

·         Mýtus, že fondové systémy nepodléhají demografickému vlivu + mýtus, že PAYG je imunní ekonom. vlivům.

·         Pozorně sledovat pozitiva a negativa reforem v zahraničí, avšak slepě nekopírovat.

·         Vše má své výhody a nevýhody, neexistuje ideální důchodový systém.

·         Konečné rozhodnutí je vždy věc politická, nelze udělat „nejlepší expertní" rozhodnutí.

·         Důchodová reforma se týká v zásadě nás všech, ale hlavním aktérem je dnešní střední a mladší generace.

·         Reforma jako politická priorita by měla být předmětem seriozní informované diskuse a z ní by měl vzejít širší konsensus.