Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozšíření žurnalistiky by bylo nemyslitelné bez vynálezu knihtisku.
Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci", tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky".
Žurnalistická etika je souhrným pojmenováním psaných i nepsaných norem, které se uplatňují v žurnalistice. Patří sem především etické kodexy, které přijímají jak jednotlivé redakce, tak organizace nebo státní instituce, aby novinářům poskytly vodítka, jak se rozhodovat v každodenních etických otázkách .
Existuje mnoho různých novinářských etických kodexů, ale základ je většinou společný, odlišnosti jsou spíše v konkrétnosti a přísnosti. Dokumenty zdůrazňují zejména:
Mezi častá porušení patří špatné zdrojování nebo dokonce plagiátorství. Dále přijímání úplatků nebo darů, v některých případech stranění určité skupině na úkor jiné. V fotografii pak například neuctivé nebo necitlivé zobrazení osoby, manipulace s obrazem apod.
Manipulace davem
Mezi další vážné případy porušení novinářské etiky patří např. publikování neověřených faktických údajů či manipulace se čtenářem publikováním neověřitelných údajů. Záleží vždy na konkrétních lidech, jako ostatně i v řadě jiných případů porušení čehokoli.
V novinářské etice se spolu střetává svoboda slova (zaručená v ČR článkem 17 Listiny základních lidských práv a svobod, v USA Prvním dodatkem Ústavy) s obecnou mírou vkusu, ochranou soukromí, ochranou práva na čest a důstojnost a zodpovědným hledáním objektivní pravdy.
V Československu před rokem 1989 existovala žurnalistika oficiálně pouze ve své stranické podobě (Kodex stranického žurnalisty klade důraz na loajalitu, ideovost a lidovost). Po roce 1989 se tisk stal svobodným a dlouho nikdo nechtěl připustit, že by mohla existovat nějaká omezení. Důsledkem byla absence hlubší diskuze o etických problémech žurnalistické práce v 90. letech.
Jako první kodifikovala Česká televize. 27. září 1995 Rada ČT schválila Statut ČT, jehož součástí je i Kodex ČT. Zakotvil princip odpovědnosti a zásadní povinnost vést dělící čáru mezi zprávami a názory. Od roku 1995 fungoval v ČT také Etický panel (funguje dodnes, avšak pouze formální činností).
Syndikát českých novinářů vydal 18. července 1998 Etický kodex novináře. Je závazný pro členy Syndikátu, Etická komise této organizace se kodexem řídí i při rozhodování o sporech mezi nečleny. Etický kodex má tři části:
V říjnu roku 1998 časopis Týden jako první tištěné médium u nás zveřejnil svůj etický kodex na stránkách časopisu. Další kodexy následovaly: Hospodářské noviny (leden 2002), Mladá fronta Dnes (březen 2002), deníky Bohemia a Moravia (říjen 2004)
Administrátorem stránek je Radek Sedláček (nickname Kmotr Drobek), Chcete-li zde publikovat své příspěvky, tak je laskavě posílejte na emailovou adresu stránek Politikmann.
Tyto stránky dodržují právní předpisy o ochraně osobních údajů a autorský zákon. Nebudou zveřejňovány anonymní příspěvky, nebo příspěvky s vulgárním, nebo rasistickým obsahem.
Stránky a jejich obsah je určen jen pro osobní využití. Bez předchozího písemného souhlasu je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce jakéhokoli materiálu nebo části materiálu zveřejněného na stránkách POLITIKMANN, a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS zpráv a včetně zahrnutí těchto materiálů nebo jejich části do rámců či překopírování do vnitropodnikové či jiné privátní sítě a včetně uchovávání v jakýchkoli databázích.
Copyright © Politikmann a RASgraf