Novinářská etika

Kmotr Drobek 24.3.2010
Taky se vám zdá, že to s tou solidností a důvěryhodností zpráv v našich periodikách jde někam do háje? Jakoby už neplatilo nic z novinářské cti. V honbě za senzací si pisálci mnohdy neuvědomují, jaké škody mohou napáchat. Rozvod je to nejmenší. Ale v určitých případech může takový přístup i výrazně ovlivnit fungování celého státu ne několik následujících let. A to už taková legrace není. Posledním případem je zveřejnění ořezaných videozáznamů z rozhovoru Mirka Topolánka. Zdroj informací byl neznámý, nahrávka pořízena tajně, záznam byl upraven a sestřihán tak, aby výsledný dojem byl jiný, než skutečnost. Blesku se nedivím, ten se prezentuje s hrdostí jako „Bulvární deník“.Divím se tzv. „Seriózním deníkům“. Nejhorší byly asi LN, které informaci od Blesku převzaly a na jejím základě vytvořily 6 neautorizovaných článků. Dokonce ještě druhý den lživě informovaly, že Topolánek odstupuje z pozice Lídra ODS. Pojďme si teda říci něco o tom, čemu se říká „Novinářská etika“.Co k tomu říká Wikipedie:

Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozšíření žurnalistiky by bylo nemyslitelné bez vynálezu knihtisku.

Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci", tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky".

Žurnalistická etika je souhrným pojmenováním psaných i nepsaných norem, které se uplatňují v žurnalistice. Patří sem především etické kodexy, které přijímají jak jednotlivé redakce, tak organizace nebo státní instituce, aby novinářům poskytly vodítka, jak se rozhodovat v každodenních etických otázkách .

Existuje mnoho různých novinářských etických kodexů, ale základ je většinou společný, odlišnosti jsou spíše v konkrétnosti a přísnosti. Dokumenty zdůrazňují zejména:

• právo čtenáře na úplné, pravdivé a nezkreslené informace a právo znát původ těchto informací
• povinnost novináře odolávat nátlakům a střetům zájmů
• požadavky na profesionalitu, osobní zodpovědnost a neúplatnost
• důvěryhodnost, serióznost novináře i novin
• citlivý přístup (např. k pozůstalým, k dětem, k obviněným apod.)

Mezi častá porušení patří špatné zdrojování nebo dokonce plagiátorství. Dále přijímání úplatků nebo darů, v některých případech stranění určité skupině na úkor jiné. V fotografii pak například neuctivé nebo necitlivé zobrazení osoby, manipulace s obrazem apod.

Manipulace davem

Mezi další vážné případy porušení novinářské etiky patří např. publikování neověřených faktických údajů či manipulace se čtenářem publikováním neověřitelných údajů. Záleží vždy na konkrétních lidech, jako ostatně i v řadě jiných případů porušení čehokoli.

V novinářské etice se spolu střetává svoboda slova (zaručená v ČR článkem 17 Listiny základních lidských práv a svobod, v USA Prvním dodatkem Ústavy) s obecnou mírou vkusu, ochranou soukromí, ochranou práva na čest a důstojnost a zodpovědným hledáním objektivní pravdy.

• Od 19. století se lidé začínají na tisk (především yellow-papers) dívat s despektem kvůli nedostatku zodpovědnosti a podbízení se čtenáři
• V roce 1918 ve Francii vychází Charta novináře
• V roce 1926 v USA vychází etický profesní kodex
• V roce 1947 v USA vychází zpráva Komise pro svobodu tisku, která klade důraz na princip svobody tisku společně s principem společenské zodpovědnosti tisku (Bordeaux)
• 1954 vzniká Mezinárodní federace novinářů
• Pod záštitou organizace UNESCO se v Paříži a Praze koná konference, která vydává Mezinárodní zásady žurnalistické etiky
• Deklarace ministrů států zúčastněných na 4. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v prosinci 1994 uznává v bodě 11 c, že „novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy, např. ve formě etického kodexu." Tak je stanoveno právo na samoregulaci.

V Československu před rokem 1989 existovala žurnalistika oficiálně pouze ve své stranické podobě (Kodex stranického žurnalisty klade důraz na loajalitu, ideovost a lidovost). Po roce 1989 se tisk stal svobodným a dlouho nikdo nechtěl připustit, že by mohla existovat nějaká omezení. Důsledkem byla absence hlubší diskuze o etických problémech žurnalistické práce v 90. letech.

Jako první kodifikovala Česká televize. 27. září 1995 Rada ČT schválila Statut ČT, jehož součástí je i Kodex ČT. Zakotvil princip odpovědnosti a zásadní povinnost vést dělící čáru mezi zprávami a názory. Od roku 1995 fungoval v ČT také Etický panel (funguje dodnes, avšak pouze formální činností).

Syndikát českých novinářů vydal 18. července 1998 Etický kodex novináře. Je závazný pro členy Syndikátu, Etická komise této organizace se kodexem řídí i při rozhodování o sporech mezi nečleny. Etický kodex má tři části:

1. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace
2. Požadavky na vysokou profesionalitu
3. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu medií v žurnalistice

V říjnu roku 1998 časopis Týden jako první tištěné médium u nás zveřejnil svůj etický kodex na stránkách časopisu. Další kodexy následovaly: Hospodářské noviny (leden 2002), Mladá fronta Dnes (březen 2002), deníky Bohemia a Moravia (říjen 2004)

Lidové noviny a novinářská etika
Václav Klaus
Pořád věřím tomu, že je základním úkolem médií zprostředkovávat čtenářům či posluchačům co nejvěrnějším způsobem události a děje nebo postoje a stanoviska lidí. Dnes a denně jsem přesvědčován, že tomu tak není, dnes a denně jsem tím zasažen a trvá mi chvíli, než to ze sebe „setřesu“ a jsem zase schopen normálně fungovat. Vím, že nemohu ovlivnit texty či prohlášení jiných lidí, novinářů nebo politiků, i když bych i v tomto případě očekával, že v redakcích existuje něco jako kolektivní rozum, který koriguje ty největší excesy a že publikované texty nevyjadřují jenom postoje jednotlivců v redakcích. Stejně tak vím, že nemohu plně předurčit publikovanou verzi rozhovoru, který bývá redakčně radikálně krácen (a neutrální krácení již z definice není možné) a navíc bývá – i slovníkem, obraty, pointami – „standardizován“, použiji-li mírný termín. Vždycky mám pocit, že je „pel“ setřen, ač si myslím, že velmi často to všechno je právě o tomto „pelu“.
Něco jiného je ale autorský článek. Tam bych očekával plný respekt k autorovi. Rozumím diskusi o délce i případnému požadavku na krácení, které sice každý autor nerad vidí, ale leckdy je oprávněné. Rozumím i možné diskusi o pootočení článku, o doplnění nějakého argumentu, atd. Nerozumím ale svévolné změně nadpisu bez jakékoli konzultace s autorem, což se děje dnes a denně. Nerozumím naprosto nevhodným, protože zavádějícím, mezinadpisům (často s použitím slov, které autor v textu vůbec nepoužil), atd. Za vrchol ale považuji evidentní zásah do textu, což se bohužel děje velmi často. Uvedu dva nedávné příklady, které se mne osobně velmi dotkly.
Lidové noviny otiskly v pátek 17. ledna 2003 – na své vlastní vyžádání – můj článek s názvem „Co naznačila středeční volba“. V tomto článku byla vynechána „jen“ jedna vsuvka, uvedená navíc v závorce. Mimo jiné jsem hodnotil jednotlivé politické strany a o ODS jsem řekl, že „prokázala vzácnou monolitnost (naznačující, že to s ní s novým vedením nebude tak špatné) a …“. Redaktor Lidových novin tuto závorku naprosto záměrně a svévolně vynechal, ač to byla z mé strany jasně vysílaná zpráva, která měla svůj smysl. Je naprosto evidentní, že redaktor (a neodvažuji se říci redakce) nechtěl, aby byla tato zpráva jeho čtenářům vyslána. Asi nainvestoval příliš mnoho svého novinářského kapitálu do opačné pozice, do představy, že já budu po svém odchodu z funkce předsedy ODS vnitřně rozkládat. To se, jak všichni vidí, nekoná a to se asi někomu moc nehodí. Mne ale tento postup opravdu uráží a nemohu se s ním smiřovat.
Hned druhý den následoval další případ, který také nemohu nechat bez povšimnutí. Lidové noviny projevily – při náhodné diskusi v jejich redakci – zájem o otisknutí mé recenze knihy australského autora Wolfganga Kaspera „Sustainable Immigration and Cultural Integration“, kterou jsem původně napsal pro jiné periodikum. Že jde o recenzi bylo jasné od samého počátku a dosvědčuje to ještě požadavek jednoho z redaktorů, abych doplnil formální data typu velikost nákladu, cena, atd. K mému totálnímu překvapení byl v sobotu 18. ledna 2003 tento můj text - bez sebemenší konzultace se mnou - otištěn ve formě článku s nadpisem „Co s přistěhovalci“, navíc s podtitulem „Měli bychom trvat na suverénním právu nepřijímat cizince“, aniž by bylo uvedeno, že je to v mém textu nikoli názor můj, ale v úvozovkách uvedený názor autora recenzované knihy. Tady už je naprosto jasné, že jde o vědomou manipulaci a o pokus předvádět mne jako člověka s antiimigračními postoji. V mé recenzi bylo – v závěrečném odstavci - uvedeno „pouze“ to, že „uváděné argumenty autora jsou nesmírně poučné jak pro obyvatele unifikující se Evropy, tak pro obyvatele otevřené a relativně přitažlivé České republiky“. A ještě jsem řekl, že „i my bychom měli uvažovat racionálně“. Trvám na tom, že jsem žádný jiný hodnotící soud v celé této recenzi neudělal. I to považuji za zásadní zkreslení mého sdělení čtenářům. Uváděl jsem argumenty autora, nikoli argumenty své.
Tento můj výklad je prvním krokem. Budu uvažovat o tom, jak s těmito dvěma, den po sobě následujícími případy novinářské manipulace naložím ještě i jinými cestami.
21. ledna 2003
22. ledna 2003